|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
 |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
OBEC MALÁ ÚPA (stránka vznikla ve spolupráci Veselý Výlet) Kostel a církevní správa Mnoho let po příchodu dřevařů patřily osady a samoty kolem řeky Malá Úpa pod správu císařských úředníků. Teprve tereziánský katastr v roce 1748 uvádí společně Malou a Velkou Úpu jako obec s 216 chalupami pod panstvím Staré Buky a farností Maršov. V roce 1769 odkoupil hrabě Josef Vilibald Schaffgotsch od císařského majetku i okolní lesy a celá Malá Úpa se stala součástí maršovského panství. Pro další svébytnost Malé Úpy byla velmi důležitá návštěva budoucího císaře Josefa II. v roce 1779. O rok dříve v oblasti Krkonoš proběhlo několik střetů při prusko rakouské „bramborové“ válce o bavorské dědictví a Josef II. si přijel v doprovodu maršálů Laudona a Haddika prohlédnout bojiště. Dne 12. září 1779 dorazil na koni přes Albeřice a Lysečiny do Malé Úpy a přenocoval v tehdejším Kneifelově, později Mohornově a dnes Spáleném mlýně. Horalům se podařilo získat od budoucího panovníka příslib vystavět v Malé Úpě kostel a založit farní lokálii, později povýšenou na farní úřad. Dosud měli církevní správu v Maršově, kam museli docházet na bohoslužby, svatby, křtiny a pohřbívat tam své zemřelé. Vyřízení žádosti trvalo dlouho, ale už v roce 1784 vznikly zdejší matriční knihy, hřbitov a v roce 1791 byl vysvěcen dřevěný kostel sv. Petra a Pavla. Ten však po úderu blesku shořel a teprve zděný z roku 1805 se zachoval zhruba ve stejné podobě dodnes. Zůstal hlavní dominantou Malé Úpy. Součástí zprávy z roku 1644 o císařských rezervních lesích je seznam dřevařů z oblasti kolem řek Malá a Velká Úpa. Uvedená jména jako Brunecker, Buchberger, Hofer, Kirchschlager, Kneifel, Lath, Mohorn, Patsch, Renner, Ruse, Sagasser, Salwender, Tasler, Tippelt, Wimmer a další zůstala v Malé Úpě běžná až do roku 1946. V téměř uzavřeném společenství horské obce pan farář zodpovídal i za to, že spolu neuzavřou manželství blízcí příbuzní. Po ohlášce svatby páter zasedl k matričním knihám a studoval, jestli si například Kirchschlager z Niklova Vrchu může vzít Hoferovou z Pomezních Bud, jejíž matka byla rozená Kirchschlagerová. Proto v letech 1895 až 1901 zpracoval tehdejší maloúpský farář Alois Krsek unikátní knihu rodokmenů starousedlých maloúpských rodin. Prostudoval dostupné materiály a vytvořil rodokmen celé vesnice. Kniha uložená v okresním archivu je zároveň nádherným výtvarným dílem. Pro jednotlivé rodové větve ve stromech života páter Krsek užil 112 barev a odstínů.
Samospráva V nejstarších časech byli v Malé Úpě jedinými úředníky lesní správci. Později místní správu vykonával vrchností určený rychtář a teprve v revolučním roce 1848 si v rakouské monarchii lidé vymohli svobodnou volbu radních se starostou v čele. Ten úřadoval ve vlastní chalupě, v Malé Úpě to býval často některý z hospodských a zasedání se konala v jeho lokále. Od roku 1945 samosprávu vykonávaly národní výbory, ovšem ve volbách byla vždy jen jedna kandidátka a proto všichni navržení byli pod dohledem komunistické strany také zvoleni. Tato formálnost přispěla ke ztrátě maloúpské samosprávy, obec byla v letech 1980 až 1990 součástí Pece pod Sněžkou. Při prvních svobodných volbách v roce 1990 byla samospráva obnovena a obec si zřídila vlastní obecní úřad. Škola V návaznosti na vznik farní lokálie Malá Úpa požádala o otevření školy. Císařské požehnání uvolnilo prostředky ze státem řízeného náboženského fondu, který zaplatil kromě kostela a fary také školu. První učitel Anton Rhuß nastoupil na Malou Úpu 1. října 1791, jen několik měsíců po vysvěcení dřevěného kostela. Po šesti letech výuky v provizoriu se v roce 1797 děti dočkaly vlastní školní budovy a kantor školního bytu. Škola stála naproti kostelu a přečkala v těsné blízkosti i jeho požár v roce 1805. Jak vypadala první školní budova nevíme, ale podle popisu byla prostou dřevěnou chalupou s jednou učebnou, velkou a malou místností pro rodinu učitele a nezbytným kravským chlévem. Už čtvrtý učitel Franz Schier si vymohl pozemek, který postupně on a jeho nástupci přeměnili na louku. Aby se v Malé Úpě kantoři uživili, museli vedle výuky dětí ještě hospodařit. Přitom tehdy do lavic jednotřídky zasedalo 170 žáků. Zlepšení podmínek dětem i učitelům přinesla výstavba nové školy v roce 1875. Stojí na stejném místě jako ta nejstarší, ale v domě je dnes ubytování pro hosty. S odchodem starousedlíků v obci skončila výuka v německém jazyce a výrazně poklesl počet žáků. Škola se přestěhovala na Pomezní Boudy 28. října 1948 a přes čtyřicet let děti chodily prvních pět a později čtyři roky do malotřídky v domě dnešního Bufetu na Pekárně. V roce 1990 obec pro školu získala pěkný dům v nejnižší části Pomezních Bud.
Pošta Poštovní úřad byl v Malé Úpě otevřen 1. 3. 1876 v již zaniklé chalupě u kostela. Bývalo zvykem, že sídlil v privátních domech, nejčastěji v chalupě poštmistra. Zpočátku poštovní posel jednou týdně vyzvedával poštovní zásilky na poště v Maršově a přinášel je do Malé Úpy. Už od 80. let 19. století poslové odnášeli poštu do Maršova a přinášeli zpět každý den, od roku 1914 dvakrát denně. Teprve 16. listopadu 1897 byl v Malé Úpě jmenován první listonoš Alfred Hoffmann, aby doručoval poštu do jednotlivých chalup. Od roku 1913 byl v obci jeden listonoš pro Dolní a jeden pro Horní Malou Úpu. Poštovní úřad sídlil v několika chalupách v okolí kostela, teprve během 2. světové války se přestěhoval na Pomezní Boudy. Po válce se na krátkou dobu vrátil ke kostelu, ale od roku 1950 je na Pomezních Boudách. V letech 1984 až 1992 se v návaznosti na ztrátu samostatnosti obce poštovní úřad jmenoval Pec pod Sněžkou 4. Proměnlivé jméno poštovního úřadu zachytilo v průběhu 127 let deset různých poštovních razítek. Úplně první vydrželo po celou dobu zdejší císařské a královské pošty v jednom provedení s dvoujazyčným KLEIN AUPA – MALÁ OUPÁ. Chyba v českém pojmenování Úpa na razítku vydržela až do roku 1920. Poštovna v České boudě na Sněžce byla sice otevřena roku 1899 na území Malé Úpy, ale spravovala ji pošta v Peci. Celnice a hraniční přechod Nejstarší celnice byla někde ve Smrčí, na Pomezní Boudy se přestěhovala až 1. listopadu 1841. Provizorně sloužila v již zaniklé Staré Pomezní boudě jen několik kroků od tohoto místa. V roce 1856 nechal majitel maršovského panství hrabě Berthold Aichelburg postavit u hranice nízké dlouhé stavení s valbovou střechou a c. k. celnímu a finančnímu úřadu dům pronajal. Brzy se sem přestěhovala z Karpacze i pruská celnice. Pod jednou střechou celní úřady vydržely jen do prusko-rakouské války v roce 1866. Pruská celní správa se tehdy vrátila do Kowar a teprve 15. srpna 1923 byla dokončena na německé straně nová celnice. To pomohlo k otevření hraničního přechodu pro automobily 1. července 1924. Nejtěžší a nejsmutnější byl pro celnici a celníky rok 1938. Fanatičtí sudetští Němci 20. září československý celní úřad napadli a stanici vypálili. Přitom zavraždili zraněného strážmistra Eduarda Šimana. Tato událost se stala záminkou pro stejně ubohou pomstu v roce 1945. U celnice byli Čechy 28. května bez soudu zastřeleni starosta Horní Malé Úpy Maximilian Ruse, bývalý starosta Dolní Malé Úpy Johann Tasler, učitel Josef Patzelt, náhodně vybraní občané August Bönsch, Friedrich Buchberger, Johann Kirchschlager, Rudolf Purmann se synem Hermannem a jeho kamarád z Vratislavi. Posledním dvěma chlapcům bylo 17 let. Hranice po válce zůstala uzavřená až do roku 1961. Současná společná česko-polská celnice je z roku 1963. K poslednímu uzavření hraničního přechodu došlo při vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1980. Po deseti letech závoru osobně zvedl a přechod znovuotevřel prezident Václav Havel. Od 1. dubna 1994 byl obnoven i automobilový provoz.
Odsun původních obyvatel Druhá světová válka způsobila v konečném důsledku tragedii i maloúpským starousedlíkům. Za svou předválečnou snahu připojit se rozbitím Československa k sousednímu Německu a v několika případech za aktivní účast při nacistickém běsnění zaplatili vysokou cenu. Z Československa se muselo vystěhovat přes tři miliony českých Němců. Obnovená Československá republika se bohužel nesnažila německy mluvící obyvatele rozdělit na slušné a neslušné. Věc vyřešila radikálně podle principu kolektivní viny všech Němců. Na frontách padlo nebo bylo pohřešováno nejméně 87 maloúpských mužů, jen o trochu více má nyní obec trvalých obyvatel. Přesně po 380 letech od státem organizovaného příchodu prvních dřevařů do údolí pod Sněžkou nástupnický stát vyhnal jejich potomky. Od dubna do listopadu 1946 bylo přes sběrný tábor v Kalné Vodě u Trutnova vystěhováno převážně do západní zóny Německa v sedmi transportech skoro tisíc obyvatel Malé Úpy. S sebou si mohli vzít podle upřesnění od 30 do 75 kilogramů osobních věcí. V Malé Úpě smělo zůstat 14 dřevařských rodin, které si svůj zkonfiskovaný majetek později koupily zpět. Důsledek úplné výměny obyvatel je dodnes patrný ve snížení osídlení horské obce na desetinu, přerušení hospodářské, kulturní a společenské kontinuity. Velký dopad má vyhnání horských hospodářů na stav kulturní krajiny. Od roku 1990 starousedlíci a jejich potomci do starého domova pravidelně přijíždějí. Zástupci obce a krajanů společně několikrát projevili přání vzájemného usmíření.
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
