Vítáme vás na stránkách kroniky Malé Úpy

Loukám horalé říkali zahrady, protože nejen na Pomezních Boudách byly vždy pečlivě obhospodařované (1933).

LOUKY A BUDNÍ HOSPODÁŘSTVÍ

(stránka vznikla ve spolupráci Veselý Výlet)

O založení lučních enkláv alpskými dřevaři okolo řeky Malá Úpa nejlépe vypovídá česky psaná zpráva kutnohorských úředníků, kteří si po kontrole zásob dřeva v září 1609 stěžují císařské vrchnosti: „...Na těch pak vrších všudy budky jsme viděli, v nichž dělníci sobě dobytky chovají a v mýtech všude pásti dávají. Pod vrchem Khyberg (Kraví hora) nad Malou Uppou jest Jeho Milosti Císařské Tryffthaus (salaš) pro dělníky, kteříž při dotčené klause klausují a práci svou mají, i collmistr (lesní správce) třidceti kusův dobytka hovězího chová a po těch horách také pásti dá. Ale při témž vrchu Khybergu jest oudolí Plodrtál (pod kostelem) a na ně také tři budky a k tomu jedna chalupa u Ploderklausy. V těch všech také dobytka nemálo se chová a v nejpěknějším i nejlepším dnu sena a votavy se dělají, což na velkou škodu lesům jest, nebo kde sena a votavy se dělají, tu zase les růsti nemůže...“

Agrární valy na Šímových chalupách (2003).

Oproti původnímu očekávání vrchnosti dřevaři z Alp v Krkonoších zůstali i po ukončení hlavní těžby dřeva. Vyklučili některé paseky a pracně přeměnili císařskou půdu na louky. Kamenné agrární valy podél pozemků dodnes ukazují jejich těžkou práci. Památkou jsou i jména lučních enkláv připomínající zakladatele, jako třeba Rennerovy a Rotterovy boudy, Šímovy chalupy (Šimon Kirchschlager), Tonovy domky (Anton Kirchschlager) aj. V jednoduchých chalupách chovali dobytek a během staletí je horské zemědělství i přes drsné podmínky uživilo. Pro každou krávu hospodář potřeboval sklidit seno nejméně z jednoho hektaru louky. Trávu sekali i na seništích v nejvyšších místech Malé Úpy včetně úbočí Sněžky. Do konce 19. století se dobytek mohl pást i v lese, později se pod porosty a na pasekách jen sušilo seno.

V chlévech nebylo čím podestýlat, dobytek stál na holých tesech pod kterými se hromadila v hluboké jímce vodou ředěná kejda.

Za půl hodiny bylo z 20 litrů smetany v ruční máselnici utlučeno máslo, které se potom tvarovalo v dřevěných vyřezávaných formičkách na 1/4 kilogramové díly (1920).

Tu horalé vždy na jaře a na podzim vyváželi na louky okolo chalup a hnojením zvyšovali výnosy sena.

Horské seno plné bylin zajišťovalo kvalitní tučné mléko uchovávané v chalupách v mléčnicích – v klenutých sklípcích s protékající vodou. Ze smetany hospodyně tloukly máslo, které bylo po staletí hlavním artiklem maloúpských hospodářství. Z odstředěného kravského mléka dělaly horské sýry. Mléko po přidání syrovátky působením bakterií rychle zhoustlo na kaši. V keramických formičkách sýr získal kulatý tvar. Pro doschnutí je hospodyně vyklopila na 2 až 3 dny na šikmé prkno, aby odtekla zbylá syrovátka. Ta se uschovala v kameninovém hrnci společně s telecím žaludkem zachovávajícím bakterie pro příští použití. Ještě ve formičce se sýry osolily a pro zlepšení vzhledu je hospodyně před balením po 60 kusech do bedniček máčely v lázni s červenou paprikou. Máslo a sýry horalé snášeli na krosnách do údolí, nejčastěji k překupníkům do Slezska. Největším výkupcem mléčných produktů přímo v Malé Úpě byli Johann a později Alois „Butter“ Scholz, neboli máslový Scholz z dnešní boudy Rusalka. Od roku 1930 byla většina hospodářů členem družstevní mlékárny v Trutnově a namáhavé domácí zpracovávání mléka skončilo. Z Malé Úpy, Pece a Velké Úpy bylo tehdy denně vykoupeno 5 tisíc litrů kvalitního tučného horského mléka. Na konci 19. století chovali v Malé Úpě tisíc krav, v roce 1945 nejméně 550, po vystěhování původních obyvatel postupně chov dobytka skončil.

Ne vždy bylo obchodování se sousedním Slezskem legální, v Malé Úpě bývalo prý stejně pašeráků, jako chalup. Rozdílné ceny a nedostupnost zboží v druhé zemi lákalo k nebezpečné živnosti mnoho generací horalů. Často po nich střílela hraniční stráž, někdy pašeráci přišli o náklad a několikrát i o život. Do Německa při slotě nebo za tmy nosili na krosnách hlavně máslo a sýry, zpět se vraceli s umělým sladidlem cukerínem, kořalkou, tabákem a později i petrolejem.

Seno hospodáři odnášeli z louky ve velkých loktuších a ukládali v chalupě na půdu (1910).	Od roku 1930 horalé sváželi nebo snášeli mléko v ocelových konvích do údolí k výkupu pro trutnovskou mlékárnu (1935).
Kejdování přes kladku. Sjíždějící prázdný trakař pomáhal vytáhnout do kopce ten plný kravské kejdy. I tak bylo kejdování na prudkých svazích těžkou dřinou (1925).	Po vyklopení z kameninových formiček syrečky vyschly na odkapávacím prkně a po osolení se balily po tuctu do papíru a po kopě do krabice (1920).
Bärbel Köstler (20. 12. 1935) se narodila na Pomezních Boudách v chalupě čp. 45. Otec Josef  Klein byl horníkem v rudných dolech v nedalekých Kowarech a ještě se staral o malé hospodářství. V listopadu 1946 byla rodina stejně jako většina obyvatel vyhnána do Německa. Bärbel se tam vyučila švadlenou a řemeslo dělala celý život. Nikdy nezapomněla na svůj rodný domov, zapisovala vzpomínky rodičů a sousedů. Od roku 1990 v nové svobodné době organizuje zájezdy rodáků do Malé Úpy. Pro krajany je maloúpskou Heimats ort Betreuer, tedy ochránkyní domoviny. V roce 2001 vydala vlastivědnou knihu o Malé Úpě.	V Malé Úpě se pašovalo zboží ze sousedního Slezska po staletí. Že to byl věčný souboj mezi pašeráky a strážci hranic znázorňuje i romantický střelecký štít z 19. století.
Expozici pro obec Malá Úpa navrhl a zpracoval	© RNDr. Pavel Klimeš, 2003
Výtvarná spolupráce	Zdeněk Petira
Adjustaci provedl Ateliér Kvíčala z Úpice pod vedením	Stanislav Špelda
Exponáty věnovali či zapůjčili	Jaroslav Košek, Friedrich Kneifel, Krkokošské muzeum Vrchlabí, Krista Launová z rodiny Reimunda Sagassera Rudolf Ruse, Jiří Škoda, Milan Vích aj.
Překlad do němčiny	Hans Jürgen Warsow
Překlad do polštiny	Andrzej Magala
Technická spolupráce	Miloslav Klimeš sen
Konzultace:	Miloslav Bartoš (historie obce), Pavel Janata (poštovní historie), Friedrich Kneifel (stará řemesla), Lubomír Mocl (návrh expozice, letadlo JU 52), Jiří Škoda (letadlo JU 52)
Fotografie a exponáty, které nejsou označeny autorem, dárcem či zapůjčovatelem jsou ze sbírky Pavla Klimeše.