|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
 |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
V sobotu 10. ledna 2004 jsem byl účastníkem akce na zahájení zimní sezón 2004 na Malé Úpě. Byl jsem pozván poprvé a tak jsem byl velmi zvědav, jak takové zahájení probíhá. Dle pozvánky, kterou jsem dostal zhruba měsíc předem jsem ze dozvěděl, že bude pořádán závod ve sjezdu s názvem: "Malá Úpa není malá". Už název naznačuje, že organizátoři se snaží svoji malou obec zviditelnit a přilákat další zájemce do své milované obce. Je fakt, že když se v zimně "urodí" sníh, tak lidé z nížin mohou prožít na Malé Úpě vysněné vánoce a zimní radovánky, které může poskytnout jen příroda přikrytá vysokou peřinou bílého sněhu.
Tento rok se sníh přihlásil až okolo
Silvestra, a proto původně ohlášený začátek o vánocích byl
posunut na 10. ledna 2004 na 10 hodinu. Na Malou Úpu jsem
dorazil okolo deváté hodiny. Areál, ve kterém se závod konal
je asi 1 km od hlídaného parkoviště, kam vás pohodlně zdarma
odveze SKIBUS, který každou chvilku "pendluje" od parkoviště
do areálu k plné spokojenosti všech návštěvníků. Areál se
skládá s mnoha vleků, které je možné celodenně využívat. Je
doplněn občerstvením, stylovou hospodou a toaletami, které
by se nemusely stydět být umístěny v luxusním hotelu. V
duchu jsem si pomyslil, ještě by tu mohlo zastavovat
metro... Co se týče závodu byl organizačně zajištěn na velmi vysoké úrovni. Měření časů, registraci a zveřejňování všech potřebných údajů zajišťovala firma t-base. Na trati byl startér a cílový rozhodčí. Všechny časy byly ihned k dispozici na digitálním zobrazovači a byly posílány do počítače k hlavnímu rozhodčí. Duplicitně byly zapisovány na tabuli umístěné v cíly. Celý závod byl nejdříve otevřen starostou Malé Úpy, panem Moclem. V průběhu byl komentován s přistaveného vozu. Závodníkům i pořadatelům bylo poskytnuto občerstvení v průběhu celého závodu. Začátek závodu se posunul o půlhodinky z důvodu pomalé registrace startujících. Dokonce jsem zažil, že jedna závodnice, která žila v domnění, že je zaregistrována od bratra, zjistila trpkou pravdu, že není zaregistrována, se domáhala zaregistrování i slzami. Sic ji registrace povolena nebyla, ale měla štěstí. Jedna závodnice nakonec závod vzdala kvůli mlze, která se co chvíli válela na trase (ani jsem se ji nedivil). A tak pro její nejistotu byly usušeny slzy jiné závodnice, která s radostí převzala její místo. Závod probíhal za velice hladce. Byly vyhlášeny kategorie od nejmenších až po nejstarší, a to na dvě kola. Průběh časů byl ihned zaznamenáván do počítače a tak závodníci i přihlížející byli ihned plně informováni. Za celý závod jsem zaznamenal jen jeden pád. Celá trasa byla dobře označena i když se na údolíčko stále snášela mlha a padal nepřetržitě čerstvý sníh. Závod trval až do 15:30 hodin a po krátké pauze bylo vyhlášení. Vždy byly vyhodnoceni první tři a oceněni hodnotnými cenami od sponzorů. Ukončení bylo až dlouho po 17 hodině, kdy byly rozdány poslední ceny, a to i cena útěchy bábovka. Dokonce i moje zmrzlá maličkost dostala bábovku za výdrž. Na všech účastnících bylo vidět, že jsou plně spokojeni s velice příjemně prožitého dne ve sportovním duchu.
Foto galerie: 1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část, 6. část
Pokusím se krátce popsat její životopis, který je vlastně spojen jen s Malou Úpou. Narodila se 20. února 1914 na Dolní Malé Úpě 103 – (nyní chata Hoblinka) v rodině tesaře Brauna (pocházel z Velké Úpy). Byla druhá z 6 dětí. Do školy chodila u kostela.Ve škole vynikala vždy velkou chutí do lyžování a také získala několik místních cen. Po škole sloužila v chatách a hotelích v okolí jako servírka a pokojská (Družba, Mohornův Mlýn, Sněžka, Obří Bouda, Janova Bouda). Krátce pracovala v Karlových Varech. V roce 1939 se provdala za Raimunda Sagassera – nar. v Dolní Malé Úpě č. p. 61 (nyní Kubíčkovi). Odkoupili společně dům č.p.100, kde žije dodnes. Doma měla hospodářství a chodila pomáhat do kuchyně na chatu Loďař (nyní Sokolí Boudy). Vychovala 2 děti. V roce 1993 ji zemřel manžel. Do roku 1998 se starala sama o chalupu, a to stále jezdila na lyžích pro nákup a byla zcela samostatná. Posledních 5 let je u dcery v Praze a pokud je to jen trochu možné, tak jezdí domů na Úpu.
V dnešní době existuje skupina lidí, která se stará nejen o staré exempláře, ale i jezdí na saních, které si nechali vyrobit u nynějších truhlářů. Celé setkání bylo organizováno p. Wojciechem Jabłońským z Valonské sudetské společnosti se sídlem v Jelení Struze a i podporováno obcí Malá Úpa v čele se starostou p. Moclem. Sraz byl okolo 11 hodiny v Malé Úpě u hranic na polské straně. Po uvítacích proslovech s polské strany se ujal slova hlavní organizátor, který vysvětlil krátce přítomným co představovaly saně pro horaly a k čemu se používaly. Ukazoval jim, jak se saně ovládaly, brzdily řetízky, aby nezavalily horala. Po uvítacích proslovech následovala registrace při níž všichni závodníci obdrželi mapu, dle které závod probíhal. Závod byl zahájen zacinkáním zvonku. Závodníci se nejprve museli strefit sněhovou kouli do svých saní (asi 15 m) a teprve potom mohli vyjet se svými saněmi na trasu závodu. Celá trasa byla dobře vyznačena a pořadatelé zajišťovali bezpečnost závodníků dvěma motorovými skútry. Takže bez problémů byli přítomny na všech místech pro závod důležitých.
1. disciplína: Na cestě musel závodní tým
naložit metr dlouhé poleno a převést na další stanoviště. Tady si
účastníci vyzkoušeli, jak tvrdé živobytí muselo být na horách. K
tomu přispělo i počasí, které moc nepřálo. Celou dobu závodu sněžilo
a sníh byl sypký jako písek. Takže se stále všichni doň bořili až
někdy po kolena. Po zdolání 1. disciplíny a ujetí 1. úseku se závodníci na chvíli zastavili a občerstvili. Následovala krátká část lesem a závodníci se ocitli na kraji lesa, kde měla proběhnout další disciplína, a to sjezd na čas. Cesta, po které se mělo jet, lehce kopírovala svah a uhýbala vpravo. Takže závodníci neměli tak jednoduchý úkol. Protože saně jim ujížděly po svahu vlevo. Někteří museli zastavit a srovnat saně na cestu. Jiní nedbali a nechali se svézt po svahu a pak měli co dělat, aby saně dotáhli do cíle. Jiní celou cestu raději odtáhli klusem. Po sjezdu ihned následoval slalom. Pořadatelé postavili tři branky, na kterých byl vyobrazen znak města Kowary. Slalom probíhal v podobném stylu jako sjezd. Dokonce jedné dvojce se podařilo ulomit jeden roh u rohaček. Někteří ztratili cestou svého spolujezdce. No legrace si účastníci užili až, až... Konec závodu byl na parkovišti, kde na nás čekal autobus s vlekem. Naložili jsme rohačky a "nalodili se" do autobusu. Bohužel část, kterou měl autobus projet, byla úzká a tak se stalo, že jsme uvázli a museli jsme vystoupit a saně dotáhnout do místa vyhlášení "pěškobusem" :). Nikdo nefňukal, všichni se schopili a v klidu a v pohodě jsme dorazili do Jeleni Strugy tj. bývalé doly uranu, ozdravovna, dnes přepychový hotel s možností návštěvy dolů. Nádherný šperk a krásné místo pro výlet celé rodiny.
Zde bylo již připraveno královské
pohoštění všech účastníků a to, jak nějaké to masíčko, tak i
ochutnávka různých druhů pití... mńamky, mňamky... Počasí se konečně umírnilo a přestal padat sníh. Celé vyhlášení proběhlo v přátelském duchu za účasti pořadatelů v nádherných krojích typických pro doly v Jelení Struge. Všichni účastníci oslavovali až do pozdních hodin a rozešli se příjemně unaveni a naplněni novými zážitky. Nakonec naši skupinku odvezl autobus na Malou Úpu. Fotogalerie: 1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část, 6. část, 7. část, 8. část, 9. část, 10. část, 11. část, 12. část, 13. část, 14. část, 15. část,
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
V pátek 20. 2. 2004 starosta p. Lubomír Mocl a p. Antonín
Peterka ze zastupitelstva Malé Úpy navštívili p. Sagasserovou.
Den
28.
